Samota (báseň)
19. 11. 2012
Když chystám se večer do říše snů,
vracím se zpět do těch nevšedních dnů,
nevím proč , když se mám tak skvěle,
mám snad něco zlého ve svém těle?
Co je ta ničivá věc, která nutí mě k pláči,
kvůli které už v noci nemohu spát,
co je ta ničivá věc, co do snů za sebou vláčím,
a kvůli které se nemohu smát?
Nejsem si tak jistý ale řekl bych, že je to žal,
ta nejhorší věc na světě, samota i když tě mám,
proč nemůžeš být u mě, ale vlastně na to jsem se ptal,
nezmůžu nic, musím vydržet ještě pár dní sám.
Už natěšený jsem na ten den,
kdy tě spatřím a v noci budu mít konečně sen,
konečně usnu a budu opět šťastný,
a né tak strašně smutný.
Básně skládám v dobu kdy mé srdce pláče,
já pláču samozřejmě s ním,
někdo v mém smutku i radostí skáče,
a yt možná s ním.
Tím nechci říct, že nevěřím ti smutná slova,
nesmáš to brát tak doslova,
je to jen má hloupá představa,
určitě se ti to také stává.
Každý máme svou vlastní hlavu,
každý myslí na něco jiného,
já jsem třeba u splavu,
a ty myslíš na mě mrtvého.
Sice jsem to měl říct naopak,
protože já mám ty horší představy,
koho si vybereš za mě, kohopak,
nebo zdali tě nepopraví.
Každý jsme jiný, možná se stále neznáme,
mě stačí jediné a to, že se máme rádi,
nebo spíš, že se strašně milujeme,
a že jen pro sebe žijeme.
